Už ráno bylo Garthovi něco divného. Plížil se kolem tábora předsunuté hlídky Akrosu a oproti běžnému stavu nejen že jej hlídky nezastavovaly, ale ani je nezahlédl. Po chvíli sebral odvahu, zahodil zdravý rozum, který mu velel zůstat v bezpečné vzdálenosti, a vydal se podívat, co se děje. Zblízka se mu naskytl pohled, který mu mrazil krev v žilách.

Slunce pomalu vycházelo nad obzor a stíny se zkracovaly a on v táboře viděl obraz bídy a utrpení. Vojáci se váleli po zemi, kutáleli se z jednoho boku na druhý, sténali, křičeli a volali všechny bohy bez výjimek. Někteří leželi nehybně, v jejich tělech zapíchnuté meče a kopí, kterými v zoufalství ukončili svá muka. A k dokončení všeho se táborem pomalu potulovaly mlčenlivé postavy, které jako písek ve vodním víru sice nepravidelně, ale nezadržitelně, mířily k jednomu z mnoha vchodů do podzemí.

Garth věděl, co je tam čeká, jako malý to slyšel od kněží mnohokrát – po průchodu z tohoto světa a jeskyněmi zatracených dojdou k řece naplněné tekutým stříbrem, na které se plaví loďka, kterou ze své kosy stvořil Athreos, jehož nezajímají půtky a spory mezi bohy, jeho jedinou starostí je, aby bloudící duše mrtvých našly pokojný průchod do podsvětí, pod vládu Ereba, boha mrtvých a zmaru.

A pokud budou mít smůlu, najdou tyto bloudící lidské skořápky jednou cestu přes řeku zpět, do říše živých. Tam se ale dostanou beze svých vzpomínek a osobností, jen se zlatou maskou na obličeji, která nahrazuje vše, čím mohli za života být. Potom chodí bez cíle po světě a nenávidí vše živé, ty, kteří mají to, co jim už bude navěky upřeno. Takový smutný život-neživot čeká ty, kteří jednou na Athreovu loďku vstoupí.

Garth přemohl zvědavost a nenásledoval bloudící duše zemřelých a ani nezůstal na místě, kde se tato strašná událost stala. Toto místo je podle zlodějských pověr nyní prokleté a krást mrtvým znamená rozzlobit Ereba, což málokdo ze zlodějů touží udělat, zvlášť když i oni jednou přijdou do jeho království.

Garth zíral na zástup mrtvých duší, které mířily v soumraku jedním směrem. Noc se rychle blížila a zástup smutných postav, které postupně mizely v Jeskyni zatracených, nebral konce. Všichni měli tváře zkřivené bolestí, někteří měli potrhané šaty a většina měla neobvyklou barvu v obličeji; neobvyklou i přesto, že byli viditelně mrtví. Jakmile padla noc, situace se stala ještě méně snesitelnou.

Každá duše pod hvězdnatým Nyxem znova a znova zažívala muka spojená se smrtí, byl slyšet nářek a kvílení raněných, umírajících a odsouzených. Byly slyšet prosby o milost, o spásu a o rychlou smrt, byly slyšet kletby a nadávky a potom bublavý zvuk, který způsobí krev, která začne vytékat pusou těsně před smrtí. Postavy se klátily nezávisle na těchto zvucích a dál pomalu mizely do nitra země.

Potom Garth dlouho stál na jednom místě, neschopen pohybu a iracionálně působil, že dokud se nepohne, bude neviditelný. Zbývaly tak dvě hodiny od svítání, když málem upadl úlekem dozadu, když z jeskyně za svitu loučí vyšla skupina postav. Po východu z podzemí si všichni s odporem strhali zlaté masky, které halily jejich tváře, a začali spolu mluvit. Byli sice ranění a potlučení, ale živí – aspoň si byl Garth dost jistý, že mrtví by mluvit neměli. Postupně se tiše odplížil pryč doufaje, že dokáže zmizet nepozorován. Nikdy nikdo nic podobného nezažil a zkazky z bájí před navrátilci z podsvětí, kteří by shodili své zlaté masky, varoval velmi důkladně. Snad budou věštci v chrámu Akrosu vědět více…

Garth se probudil nezvyklým zvukem. Naučeným pohybem sbalil svou přikrývku a přikrčen sledoval procházející armádu, která byla páteří obrany města Akrosu. Putující žoldnéři, kteří mají speciální postavení před zákonem, kteří vpadnou do zad komukoliv, kdo by zkusil oblehnout město. Co ale nesedělo, byl stav vojáků – byli zesláblí, pobledlí a evidentně v zoufalém stavu – a fakt, že před hradbami města nestál žádný nepřítel.

Vojáci se zastavili nedaleko a rozdělali skromné ohníčky, na nichž se ale ve většině případů neobjevily kusy masa a kotle zeleninové polévky, ale spíš zbytky a náhražky. I na dálku Garth viděl, jak si některé skupiny vaří kůru stromů, což byla krmě používaná v dobách nejtužšího hladomoru. Netrvalo dlouho a Garth pochopil, co se děje. Zem nepostihl hladomor, jen vojáci dali přednost loajalitě před osobním pohodlím a spěchali na obranu města před problémy, které se objevovaly v dálce na obzoru.

Něco… ale Garth nebyl schopný zjistit co přesně, se nacházelo na obzoru a zvedalo veliký oblak prachu. Vypadá to, že na Akros se blíží zlé časy – a navíc, bohové se chovají poslední dobou nějak divně, něco se zdá být jinak. Snad budou kněží ve městě vědět více, snad je Daxos ještě živ…

Garth nevěřícně zíral na scénu, která se mu zjevila před očima. Z noční tmy, která halila tábor procházející kumpanie, na něj drze blikal oheň, na který někdo přikládal další a další kusy dřeva, až světlo, které oheň vydával, osvětlilo i podivné postavy okolo. Napůl kozy, napůl lidé, skoro tucet satyrů sedělo kolem ohně, zpívalo a opékalo si napůl stažené jehně. Jejich zpěv byl čím dál hlasitější, oheň čím dál jasnější, a když praskla první kameninová nádoba, satyři vybuchli v nefalšované orgie – a to přímo uprostřed tábora celé setniny vojska. Garth se chvíli bál, že satyři vojáky pobili, ale nakonec se uklidnil, když si všiml, že trošku stranou na improvizovaném trůnu sedí jeden satyr, který jen pozoruje situaci a občas ukáže své zuby v tom, co by snad měl být úsměv. Toto musel být ten slavný Král Cizinec, který dělal vládci Akrosu, králi Anaxovi, tolik starostí.

(…)

Večer seděl Garth pořád na tom samém místě a sledoval, co se bude dít. Přes den se strhla bitva, takže stejně nemohl pokračovat v cestě, využil tedy času ke zkoumání tábora. Večer po bitvě, ve které kumpanie ztratila až podivně málo vojáků, přeživší zapálili ohně a stejně jako satyři v noci, i oni začali oslavovat. Zpěv začal sílit a v jednu chvíli se Garthovi zdálo, jakoby utichl. Jakoby zpívali vojáci tak nahlas, až to jeho uši nebyly schopny zvládnout, nicméně tentokrát byla situace jiná – mezi vojáky, kteří zpívali a nezajímal je svět, procházela volně rohatá postava Krále Cizince. Smála se tentokrát naprosto volně a Garth se vyděsil, když si všiml, že postava Krále Cizince roste a smích burácí ozvěnou od okolních hor.

Král postupně narostl do kolosálních rozměrů, kdy se tyčil nad samotným Akrosem, jako by to byla dětská hračka. Z jeho smíchu zaléhaly uši a motala se hlava. Když v tom najednou postava natáhla ruce k nebesům, roztáhla závoj hvězd Nyxu jako by to byla nebesa nad velmožovým ložem, a jeho nyní silné paže jej vytáhly vzniklým otvorem na nebesa, až do Nyxu.

Vojáci se pomalu probouzeli z kouzelného spánku a denní služba už uklízela stopy po nočním řádění satyrů, aniž by věděli, kde se tam ony věci vlastně vzaly. Ani jeden z vojáků netušil, že ze středu jejich tábora v noci vystoupil jeden satyr do Nyxu, aby se stal roven bohům.

Večer byla kumpanie ještě na stejném místě, ačkoliv Garth netušil, co je vedlo k tomu přestat spěchat. Nemohl vidět děsivé sny, kteří vojáci v nedobrovolném spánku měli, ani postavu, jejíž hlavu halila temná mlha a ani zbytek těla nebyl právě jasně vidět, jak vstoupila do tábora.

Pravdou je, že Ashiok, jak se vyvolávač nočních můr a děsivých snů údajně jmenoval, nabídl kapitánovi informace, které mu otevřely oči, a zároveň ho postavily před obchod, který ve finále nebyl tak výhodný, jak to vypadalo.

A to všechno mezi tím, co bohové začínají zuřit nad vetřelcem v Nyxu a požehnání jsou střídána blesky a útoky minotaurů, případně záchvaty nevysvětlitelné smůly. A nejvíce se čas krátí Elspeth, kterou Heliod považuje za důvod, proč se Král Cizinec, jmenující se Xenagos, dostal do Nyxu. Hrdinka je v hledáčku bohů nevinně, ale nemá způsob, jak svou nevinu prokázat. V tuto chvíli pro ni vypadá boj jako ztracený…

Nebe bylo celý den zamračené a ani paprsek slunce nepronikl příkrovem mraků. Daxos doufal, že uvidí alespoň záblesky, protože na něm visela naděje obyvatel nejen Heliodova chrámu, ale všech obyvatel Akrosu, snad krom těch, kteří ve svých srdcích nosili Mogise nebo Phenaxe a tajně se k nim modlili.

Začínal být zoufalý a spěšně balil malý uzlík věcí na cestu. Pokud se mu jeho záměr podaří, bude pryč nejvíce den, pokud se mu nepodaří, není už nijak zásadní, aby myslel na události dalších dní. Vydal se jižním směrem svižnou chůzí do míst, která navštívil jako malý chlapec, do míst, kde naposled viděl svoji matku, než vstoupila do Jeskyní zatracených a zmizela v nich nadobro. Předpokládal, že tam, kde se svět a podsvětí stýkají, bude také bariéra Nyxu nejslabší.

Ostatně, tam někde měla podle jeho vědomostí předaných Heliodem ještě v dobách míru s bohy ležet sesterská svatyně Nykthosu, Nykthis. Na rozdíl od svého protějšku ale neodolala procházejícím lidem, minotaurům a jiným bytostem, a rozpadla se během věků tak, že jen pár rozlámaných mramorových bloků svítících v tom prokletém slunci prozrazovalo, kde Nykthis kdysi stával.

Ve stínu jednoho z mramorových bloků se utábořil a rozhodl se vyčkat, až se Nyx objeví na nebi. Než se dočkal, objevila se jiná, nečekaná a nesourodá dvojice – žena ve zbroji a bílém plášti a obrovský albínský leonin, který ji doprovázel a právě jí něco horlivě vysvětloval. Daxos si byl téměř jistý, že se kouká na Elspeth, ale leonina nepoznával. Ani tak ale nevyšel ze svého úkrytu ve stínu a čekal na noc. Ti dva se usadili opodál a zjevně krom povídání neměli také nic na práci.

Akros se přes noc změnil k nepoznání. Aby také ne, když nastal ten slavný a málem svatý čas, kdy celý svět žil jedině oslavou člověka a jeho skutků, sportovním utkáním, kterým se říká Therosiáda. Připravovali se všichni – sportovci, umělci, filosofové, kejklíři i prostý lid, protože Therosiáda není jen klání fyzické, soutěží se i v psaní básní, znalosti historie a sochařství. Všichni mají šanci a všichni touží se zúčastnit.

Město vře a celé ulice a náměstí tleskají, když některá disciplína dosáhne do jejich sousedství…

(…)

Noc zastihla Daxose náhle, zapomněl i pozorovat Elspeth a jejího přítele, kteří mezitím postavili impozantní obrazec ze svící. Chvíli Daxovi trvalo, než pochopil, že ze světla a svící stvořili znovu zdi prastaré svatyně a Elspeth, která stála uprostřed, začala zaříkávání. Její mečové kopí zářilo jako by na ně dopadal svit všech hvězd najednou a Elspeth sama vypadala, že dávno z paměti vypustila informaci, kde vlastně stojí a co dělá.

Nečekaně máchla mečem a tento zcela obyčejný pohyb, který viděl Daxos na cvičištích milionkrát, udělal něco, co mu vzalo dech – v Nyxu se nad ní objevila trhlina a země začala chrlit páru a dým. Elspeth se nedívala ani napravo ani nalevo a spolu s obrovským leoninem začala stoupat po mostu tvořeným dýmem vzhůru, vstříc hvězdnatému Nyxu a trhlině v něm…